Goebbels a Baarová

představení Divadlo Komedie
režie Dušan O. Pařízek

Zdánlivý dialog, nebo velmi minimalistická hra. Skvěle fungovala na principu dvou nezávislých výstupů herců, kteří spolu provedou jediný čin, a sice závěrečnou děkovačku. Kromě toho není mezi nimi žádný kontakt. Oba vedou monology - první Goebbels (Martin Pechlát)
s monumentálním nástupem a po něm Baarová (Gabriela Míčová). To by mohlo být samo o sobě nudné, oni je ovšem vedou a jsou oba trvale přítomní na scéně - není jasné zdali se slyší nebo ne, každopádně na sebe reagují v drobnostech - otočením hlavy, uchechtnutím
nebo vzájemným doplněním ve zvolání Heil Hitler.
Důležité je, že oba texty se výrazně liší a jsou od různých autorů. Goebbelsův je zprostředkovaný, a také propagandistický.
Líčí jeho vztah k Hitlerovi a dalším pohlavárům, dost sarkastickým způsobem (povídání se žvatlající rukou, úslužný výrazve chvíli, kdy je pochválen). Z role vyplývá narušená psychika Goebbelse, jeho touha po uznání z vyššího místa. TextBaarové je více intimní (a psaný jí samou). Zabývá se ospravedlněním její nicotné role a možnosti k lepšímu ovlivnit jednání
osoby, na kterou měla v jisté době vliv. Goebbelse líčí s náklonností a v mnohem lepším světle, než ukázaly další události.
Škála emocí vyjádřená Pechlátem a Míčovou je neuvěřitelná. Dovoluje Pařízkovi vytvořit s minimálními prostředky velmi silný celek. Zejména dojem z Míčové je komplexní - přes hořkost v hlase a dojetí z ní sálá aura ženy, která nebyla zvyklá se podřizovat. Scéna - nakloněná plocha a divadelní maskérský stolek, šampaňské a mnoho cigaret.

Monetova zahrada v Giverny a Vernon

Během pobytu Dany Křivánkové jsme si jako náhradní řešení výletu mimo Paříž zvolili Monetovu zahradu v Giverny. Původně byly plány ambicióznější, chtěli jsme jet na Loiru, vidět Villandry nebo nějaký podobný zámek, ale ztroskotali jsme na autě.
Jeli jsme vlakem, nejbližší nádraží bylo v městě Vernon, 4 km od Giverny. 4 km jsme šli asi hodinu a půl, po cestě bylo moc zajímavých věcí… Zahrada sama se dělí na dvě části – jednu klasičtější, květinovou, velikou a velmi příjemnou. Záhony uspořádány podle barev, promíchány různé druhy květin. Na tohle se váže Danina památná věta – po této návštěvě beru na milost macešky.
Druhá polovina zahrady je japonská, s velikým leknínovým rybníkem. Lekníny sice nebyly v květu, ale nahradily je desítky druhů dalších barev – kosatce, tulipány, macešky a desítky dalších.
Nazpět jsme se vraceli přes Vernon, což je maličké historické městečko na břehu Seiny. Má zajímavý kostel, viz foto na FB.

O žebračce

Po vzoru Respektových blogů taky vyzkouším jeden článek ze života.

Francie má jeden z nejštědřejších sociálních systémů v Evropě. Přesto je tu ale, zejména v pařížském veřejném prostoru tolik žebráků, hráčů na cokoliv, do you speak english slečen, že více jsem jich nikde jinde neviděl. Pravidelně jich několik potkávám, z nichž nejčastěji jednu žebračku. Je to starší žena, vrásčitá, určitě k šedesátce, snědší barvy pleti ve skromném, ale normálním oblečení. Sedí skoro každý den na schodišti na stanici Oberkampf, linka číslo 9, s nastavenou rukou. Procházím tam každé ráno do práce a už zezačátku pobytu jsem si řekl, že minimum co můžu udělat je pozdravit ji. Takže ji často zdravím, někdy s úsměvem, někdy nahlas, jindy pokývnutím, občas koukám do stropu.

Když se nad tím člověk trošku zamyslí, tak nevím prostě, proč ji zdravím. Je to respekt k ní? To asi ne, protože se každý den ptám, proč tam je. Proč si nenajde nějakej job, francouzsky vypadá, že mluví, fyzicky je v pořádku. I kdyby to byl respekt, k čemu jí je respekt od člověka, který kolem ní projde v metru? Když ona čeká příspěvek, který já jí nikdy nedám. Už 3 měsíce hrajeme tuhle hru. Pomůže jí mince ode mě, nebo ji utvrdí v tom, že má cenu takový život vést. Jaké právo mám já, rozhodovat za ni, že žebrání není normální? Nejsem její otec a je to její rozhodnutí. Když jí dám, neublíží to mně? Mohl bych si říct, že takový život je normální a snadný… a změnit povolání.

Pokud máte podobné zkušenosti a čas, tak reagujte, zajímá mě to.

Opera jako taková

Ještě bych se zmínil krátce k budově Opery Bastille, o které mnoho francouzů prohlaškuje, že je ostudná. Z exteriéru opravdu není příliš vábná, a to pouze po 20 letech provozu (slavnostně otevřená byla 13 července 1989). To znamená, že 220 let po dobití Bastily se z jejího následníka odlupují bloky obkladu a musí být obvázaná obvazem, kterej léčí její rány.

Z interiéru je to ovšem obrázek diametrálně jiný. Stoupající prvky na fasádě ukrývají ve skutečnosti schodiště a bohatá foyer, kudy divák vstupuje do bezpočtu bran (jako na stadionu) – naše byla 15, v 3. Patře.

Velmi současně působí sál pro 2200 diváků, kde balkony nesou jakoby škeble a strop je krytý průsvitným sklem, které vyřazuje trošku jiný typ osvětlení, než který je obvykle v divadlech.

Něco pro moje nejvěrnější abonentky

Posílám Vám hezký pozdrav z Paříže a moc se těším.

Věc Makropulos, Leoš Janáček, Opéra de Paris Bastille

Režie: Krzysztof Warlikowski
Décors et costumes : Malgorzata Szczesniak.
Vidéo : Denis Guéguin.
Lumières : Felice Ross.
Avec : Angela Denoke, Emilia Marty ; Charles Workman, Albert Gregor ; Vincent Le Texier, Jaroslav Prus ; Wayne Tigges, Maître Kolenatý ; David Kuebler, Vítek ; Karine Deshayes, Krista ; Ales Briscein, Janek ; Ryland Davies, Hauk-Sendorf. Chœurs de l’Opéra National de Paris (chef de chœur : Alessandro di Stefano),
Orchestre de l’Opéra National de Paris,
direction : Tomas Hanus


Moje druhá opera v životě, čemuž se všichni strašně divili. Každopádně o to intenzívnější zážitek jsem z ní měl.

Prostě to byl večer s krásnou hudbou a zpěvem, nápaditou scénou, fantastickými výkony Emilie Marty a orchestru, obdivováním Janáčkových melodií, přemýšlením nad myšlenkami, které Čapka k napsání předlohy dovedly…

Janáčkova hudba je hladká, líbezná. Snadnost pravidelně přerušují akcenty, které jsou mírně disharmonické. K tomu se připojuje časté, neklasické střídání rytmu, nedokončování jednotlivých témat a podobně. Hlavně v závěru to pak vedlo k velmi dramatickým finále, kterých bylo několik. V práci orchestru a dirigenta jsem nenašel žádnou chybu. Žádní interpreti, kromě dvou, nebyli Češi, proto nebylo češtině bez titulků příliš rozumět. Což ale nesnižovalo výkon Angely Denoke, která zpívala velmi čistě a bez problémů zvládla alespoň mně předat emoce, vycházející z tématu. Mužských postav tam bylo několik, a zřejmě záměrně splývaly v masu Emiliiných nápadníků. Vzájemně ale kvůli ní byli už přes sto let ve sporu, což kladlo nároky na odlišení jednotlivých stran.

Dvě rodiny v tak dlouhém sporu, o němž divák nemá v podstatě páru, a ví jen, že se týká nějak Emilie Marty, která se ovíjí jako had okolo obou stran. Ona své krásy využívá, i když v důsledku se jedná pouze o princip zakázaného ovoce, protože všichni její milenci končí rozzlobení a podvedení. Postupně se člověk dovídá, že spor se točí okolo několika lejster. Na jednom pak je lektvar umožňující dlouhý život, který namíchal pro Rudolfa 2 Řek Makropulos. Zpěvačka Emilia Marty existovala v různých časech pod jinými jmény. Prapůvodním jejím jménem je ale Elina Makropulos.

Okamžitě je jasné, že Čapek ukazuje tragiku dlouhého života – jeho neživotnost (Emilia je neschopná vášně, studená jako led, unavená láskou), a kromě dalších ji dříve či později doženou skutky, které provedla jiným lidem v jiné době. Přestalo jí záležet na lidech, kteří ji v životě pouze na krátkou dobu míjejí. Proč tohle všechno bylo aktuální v Čapkově době, to nevím.

Nakonec bych napsal něco o scéně. Celkově byla podle mého názoru dobrá, přestože jednotlivé prvky byly příliš konkrétní a styl umělý (něco mezi ohýbaným tmavohnědě dýhovaným nábytkem 30-tých let a kosmickou lodí). Kromě divadelního sálu, kde herečka Emilia hrála představení, se scény odehrávají ještě na záchodě, v koupelně a u bazénu. Nejzdařilejší byla scéna s umyvadly a pisoáry, zlatě nasvícenými.

připojil bych ještě jednu recenzi:
L’élixir de jeunesse, vous connaissez ? Emilia Marty, la superbe cantatrice jouée par Elina Makropoulos, s’appelle aussi Ellian Mac Gregor, Elsa Müller, Eugenia Montez et Ekatherina Myschkina. Elle a … plus de 300 ans, en paraît 30 et revient à Prague à cause d’un procès dont elle a entendu parler et qui pourrait lui faire retrouver le fameux document qui contient la recette de l’élixir ! L’histoire de cette femme encombrée par toutes ces vies et ses trois siècles est fascinante. Le compositeur tchèque Leos Janacek, deux ans avant sa mort, a décidé d’en faire un opéra d’après la pièce de théâtre de son compatriote Karel Capek. Krysztof Warlikowski, jeune metteur en scène polonais virtuose, nous plonge dès le début, avec un montage vidéo, dans la fantasmagorie du cinéma et de l’univers des stars. C’est Marylin Monroe, magnétique ou dépressive, qui envoie des baisers amoureux à la foule tout en avouant aux journalistes que sa vie sentimentale est un désastre. C’est Rita Hayworth et Marlene Dietrich, icônes de la séduction et miroirs de tous les fantasmes. Dans cette production, la star se nomme Angela Denoke. Tour à tour blonde évanescente ou rousse glaciale, cruelle ou drôle, piquante ou lascive, la soprano allemande, dont la voix chaude et puissante se joue de toutes les difficultés musicales de Janacek, est tout simplement extraordinaire. Autour d’elle, Charles Workman, Vincent Le Texier, David Kuebler ou Karine Deshayes servent à merveille les personnages, tandis que Thomas Hanus dirige son orchestre avec brio. Une réussite.

http://spectacles.premiere.fr/pariscope/Theatre/Salle-de-Spectacle/Spectacle/L-Affaire-Makropoulos2/(affichage)/press

Nova Fakulta Architektury CVUT

Doporucuju clanek na archiweb.cz z 14. dubna o nove Fakulte architektury CVUT. Je zajimave, co zajima verejnost v novinarskem zastoupeni, kdyz se mluvi o skole vseobecne. Kolik tam bude studentu a jestli budou mit kde zaparkovat. Velmi vtipne.