druhý týden v Paříži

Zapsal jsem se do dvou knihoven, do uměleckohistorické, která sídlí v paláci biskupů ze sensu (pod jejichž diecézi spadala paříž až do roku 1640), mají krásnej středověkej barák s nárožníma věžema… No a do té druhé, tak to není specializovaná knihovna, mají tam ale docela dost novinek. V pátek jsem se naštval v bance, protože na dveřích měli cedulu, že zakládají účet aji bez Rendez vous. No a dojdu tam, slečna na mě kouká (přiznám se že to bylo v pátek 10 minut před zavíračkou), pak si vzala můj pas, šla s ním dozadu, jestli můžou otevřít účet cizinci, no a pak mě oznámila, že Rendl vous je v úterý v 10 nebo ve čtyry. Prdím na ně. Société Générale u mě tentokrát prohrála (taky proto, že u práce jsem žádnou pobočku nenašel).
Víkend začal tradičně v českým centru, začínaj mě tam znát. Kamarád z minulýho týdne tam maká, takže je to tam moc příjemný. Vojta mě seznámil s jeho kamarádka, mezi něž patří jitka – asistentka na dramaturgii na univerzitě v Nanterre, moc příjemná slečna. Fred, francouz, zvukař, kterej umí perfektně česky, Jerome – úředník z týmu prvního ministra, Marian – erasmák ze slovenska a další… myslím, že tam budu každej týden, a se mnou i návštěvy.
Vzal jsem Honzu za slovo, a začal jsem s vojtovou pomocí trošku projíždět, jak je to v Paříži s klasickou hudbou. Výsledek je, že jsme byli v sobotu i v neděli v Rádiu na koncertě. V sobotu to byl jazz – první koncert bylo saxofonové trio, na mě ovšem moc radikální performance. Pánové z nástrojů vyluzovali zvuky od podprahového foukání a dunění, až po vysokofrekvenční skřeky a pisky. Jak někde psali, za zmínku budou v budoucnu stát projevy maximálně radikální, které vnímání někam posunou, k tomuto koncertu bych ale dodal větu, že tento k těm radikálním může patřit. Asi jak řekl klasik elixír je, ale pít se nedá. Proto se člověk radši potom vrátil k zaběhnutějším formám. Byla to asi jediná věc, která se mohla prezentovat bez cvičení. Druhý koncert ten stejný večer byl opět jazz – kvintet, dva trumpetisti – trubky vlastní výroby, lahvičky od léků s moukou a pískem a další štěrchátka a píšťalky. Bubny, perkuse a basa. Pány trumpetisty jsem mám dojem viděl s bráchou hrát před dvěma rukama na mostě u Notre Dame. Každopádně oba dva (byli nejlepší z pětice) byli jako prototypy jazzmena – jeden byl tlustej černoch s kloboukem, v zelenohnědým vygajdaným obleku a druhej byl trošku obstarožní pařmen, v pruhovaným lesklým kabátku. Připadal mi opilej, nakládal si chrastítka pod mikrofon a pak si po nich šlapal. Dobrej byl ještě bubeník – starší japonec, s tím druhým perkusistou se mohli trošku víc sladit. V neděli to bak bylo živé vysílání pořadu kabaret – což je vzdělávací pořad pro začátečníky v klasické hudbě. Šel jsem na to já, vojta a nakonec šla s náma jenom Madame Calais. Trvalo to hodinku, tématem byl Janáček. Pan moderátor hrál na piano, s ním byl ve studiu smyčcový kvartet – dvoje housle, viola a violoncello. Podle mě janáčka moc pořádně nepředstavil (nevím ovšem jestli to bylo cílem, třeba už ho znaj). Například ve druhé třetině začal mluvit česky pan moderátor, z toho bych usoudil, že janáček byl asi čech. Celkově to bylo dosti rozdrobený a od janáčka toho zahráli málo. Co bych ale vyzdvihl, byla kvalita kvartetu - ty drobty co hráli, hráli dynamicky a poměrně přesně. Další věc byla koncepce pořadu, kdy moderátor řadil hudbu podle dvou použitých témat – obsesi v opakování – jízda vlakem, opakování rytmu… a charakter tvorby v závislosti na jazyku – proto ta čeština. K tomu pak muzikanti přidávali další autory, u nichž to může být podobné – například weber a expresionisté. Popřípadě přidávali trošku improvizace.
Výstavy
Za vikend jsem byl na třech věcech, na dvou z toho v centru architektury. První výstava byla o kanceláři Lacaton Vassal, kterou mám moc rád. Na 35 projektorech prezentovali 45 projektů. K jejim nejzajímavějším věcem patří rehabilitace velkých c elků pro bydlení. Podle jednoduchého vzorečku, že renovovat je levnější než bourat a stavět znovu (tedy -1+1=1 ku 1+1=2) přistupují podobným způsobem ke všem lokalitám, ke kterým se dostanou. Teď během roku 2009 začnou práce na první realizaci z tohoto výzkumného projektu a to na věži v severní části pařížského periferního bulváru, a v St. Nazaire. Renovace spočívá v rozšíření vesměs celého půdorysu budovy buď o další obývací pokoj, lodžii nebo zimní zahradu. To, spolu s rozšířením okenních otvorů, zlidštění společných komunikací a přirozeným světlem v koupelnách má být odpověď na francouzský (evropský) bytový problém. K těmto renovovaným bytům se přidávají ještě byty nové na všech volných místech okolo (tedy zástavba ploch okolo domů na sídlištích). Jsem k tomu trošku skeptický, i když je to zatím nejucelenější koncepce řešení tohoto problému co jsem viděl.
Druhá výstava tamtéž se jmenovala Projektion Ruhr – tedy rýnská projekce. Docela zajímavým scénickým způsobem podala obraz o změnách, kterými prošla průmyslová aglomerace severního porýní vestfálska od roku 1990. Zejména díky projektu IBA se z poddolovaného a výsypkami zaplněného území stala příměstská, přírodně kulturní krajina… Samotná vypovídací schopnost výstavy byla omezená (hlavně potom, co byl člověk zahlcen lacatonovassalovýma informacema). Po stropě se pohybující, a otáčející projektory, které promítají na zem synchronizovaně fotky, videa a hesla… to v člověku zanechá stopu. Když mezi těmi kužely procházíte, připadáte si jako v roboticsové továrně na auta…
Třetí výstava v pařížské pinakotéce na place Madeleine, Pollock a šamanismus, seznámila diváka s tím, že Pollock není jenom action painting. Zezačátku jsem byl zklamanej, že pollockových děl je tam málo za 7 éček, ale scénář výstavy, která prošla dějem, kterým musí projít šaman byl docela chytlavý. Pollockova díla, jakožto vyznavače junga a šamanismu, byla v konfrontaci s obrazy André Massona, surrealisty a freudovce. Mezi tím byly předměty indiánské produkce z severo a jihovýchodu spojených států. Na takových výstavách je vždycky nejzajímavější sledovat vývoj, tak u pollocka vývoj šel směrem od malby volné (štětec nebo tužka jede sama po podkladu, bez toho aby byla vedena myslí autora – tedy surrealismus), přes expresionismus (bird, bull, man) k action painting. V posledním stádiu výstava viděla opět šamanské tance, vyjádřené stříkáním a kapáním barvy na papír. Nevýhodou výstavy bylo její umístění – v suterénu pinakotéky, na čtverci max 50x50 m byl nastražen labyrint chodbiček a větších plácků, kde byla vystavena většinou malá díla. Kolem nich se tlačilo hodně lidí… Pařížská realita.