Paris, tyden treti

Paříž týden třetí

Dobrý den

Práce pokračuje pořád stejným tempem, pracuju na Insepu. Ke konci týdne jsem upravil většinu perspektiv, které byly v rámci práce na projektu vytvořeny. Nemůžu se ovšem zbavit dojmu, že co se týká ukládání skončených projektů, mají tam stejnej pořádek, jako v jiných kancelářích (nebudu jmenovat). Teď se dostávám k fasádám, a není jasný, kolik jich je vůbec udělaných natož aby se vědělo, který jsou aktuální, anebo kde jsou uložený. Atmosféra v práci je dobrá, nejlepší vtípky dělá šéfik.

Co se týká usazování, tak jedna z věcí, která mi chyběla, bylo bankovní konto. V dobré víře, otevřít si konto u Société Génerale naproti od domu (vrána k vráně sedá) jsem odešel v pátek z práce dřív. Chtěl jsem si domluvit schůzku na sobotu ráno, nepožadoval jsem otevření účtu na počkání, i když to měly velkým písmem vyznačeno na dveřích (taky proto, že jsem přišel chvíli před zavírací dobou). O této reklamě se samozřejmě slečna bankéřka nezmínila při jednání, neměla čas. Nejdříve se zamyslela, jestli se vůbec dá takové národnosti otevřít účet, skasírovala můj pas a šla to zkonzultovat s podobně zeměpisně zdatnou kolegyní v zákulisí (což se nedělá). Načež se vrátila, že to teda jde, a že je potřeba se objednat, a že mají místo v úterý v 10 nebo ve čtyry. Odkýval jsem ve čtyry, ovšem pozvánku na svém původním pracovním místě už udělat nemohla, protože šéfik potřeboval zavřít (nebo se odtam nevyhrabe a přece nebude odcházet až po zavíračce). Laickým okem by této pobočce pomohlo zavřít, napořád.

Na schůzku jsem se samozřejmě vyprd a objednal se do BNP Paribas, kousek od práce. Tam byli milí, zas jim ale nestačí nájemní smlouva, a tak mě musí posílat doporučenej dopis, na kterej se musím podepsat, aby bylo jasný, že na daným místě bydlím. Dopis ovšem jako všechny ostatní přebírá vrátná, včetně podepisování, další vývoj bude nejspíš ještě složitej.

Doma probíhá latentní konflikt česko-itálie. I přesto, že jsme ve většině (přechodně), pan ital je moc velký p..se. Vážné to není, prostě máme rozdílné životní styly – já vstávám v 7,30, filippo chodí ve dvě spát (a v tu dobu vyprovází stádo kamarádů, kteří dělají strašnej bordel vedle v pokoji). Konflikt budu řešit, musím si ovšem sehnat nějakou opravdu hnusnou hudbu na ráno, 7,30.

To jsou strasti pařížského života. Slasti jsou, kromě všeobecně tolerovaného přecházení za červenou, taky početné. Například vaření pro dva lidi je veselejší než pro jednoho, takže kromě prefabrikované krmě si užíváme i komplikovanější jídla. Dělal jsem cuketovou polívku, a povedla se mě dochutit tak, jak už dlouho ne, akorát jsem se nechal unést celejma čili papričkama, tak to trochu dost pálilo a když se nad tím zamyslím trošku s odstupem, tak mě to aj na ksichtě poznamenalo. Vojta zas dělá různý směsi s krevetkama, prostě slasti. Zmíním se ještě krátce o kulturním životě, kdo nechce číst, nemusí.

V pátek jsem šel z práce dřív, abych si mohl užít v českým centru výstavu nové vlny českého komiksu Generace Nula, která se v Paříži octla v trošku okleštěné podobě (chybí slováci). Výstava bohatá na styly kresby, témata komiksů a jejich koncepci. Témata od „komiksových“ superhrdinů, futuristické techniky a příšer, přes příběhy ze života (Leila Geislerová – Jednou za život, kde manžel je na dovolené pronásledován sny, ve kterých je svírán v náručí své přerostlé manželky s prsy velikosti asi 16), až po komiksy historické (komiks o komiksu v komunistické době, hitlerova okupace…) a angažované – odebírání dětí sociálně slabým rodinám. Celkově bylo v příbězích hodně vtipných poznámek a zápletek, prostě komiks prvotřídní úrovně. Vytknout by se dalo to, že v rámci vyrovnaného množství formátů každého autora, některé příběhy nebyly celé.

V sobotu jsem šel výstavu dokoukat. K tomu jsem přidal ještě dvě další a koncert, který nebyl. Výstavu Jakuba Nepraše v galerii Alain le Gaillard vyplňovalo převážně video, a to několika nuancí stejného konceptu. Konceptem byly různé pohledy na sítě, komunikace a proudění v nich. Pohled z jedoucího vlaku na futuristické město, složené z pouťových atrakcí, televizních obrazovek s Paroubkem a Ivetou Toušlovou, instalatérských součástek zvětšených do velikosti věžáků a budovou českého telecomu v praze. Pohled na město na elektronkové desce (tak jak to fotil v prváku Milan Šuška), ve kterém se pohybují lidé, auta, vlaky a tramvaje atp. kromě videjí promítaných na plátno, stěnu a vstupní, prosklenné dveře byly na výstavě i videa promítaná na kameny. Vystavený kámen byl obroušen a pomatlán nějakým sajrajtem (aby se od něj paprsek lépe odrážel). Video na něj promítané vytvářelo dojem proudících energií ve hmotě…

http://voting.essl-award.org/auswertung/participant.php?pid=53

Poslední sobotní výstava byla v Maison du Danemark (dánském domě), trvale udržitelná architektura. Na omezeném prostoru vytvořilo 11 etablovaných i začínajících architektonických studií, v rámci společného workshopu, instalaci za pomoci dřevěných bedniček na ovoce. Každá kancelář měla vymezený chlívek v prostoru a tam si mohla vytvořit z bedniček objekt (koule vyskládaná z bedniček) nebo prostor (domečky nebo stěny) pro prezentaci myšlenky nebo svých projektů. Instalace sama o sobě pak byla zarputilým soupeřem pro vlastní prezentace – zvlášť proto, že ty byly vytištěny na maličkých deskách a4. To znamená, že většina myšlenek zůstala upozaděna.