Paříž, týden pátý

Několik drobných historek se stalo. Jednak už nás v bytě bydlí 5. Já, Vojta, Filippo a dvě Frančesky. A když se všechna ta italská síla dá do řeči, tak to vydá na pěknej kulomet. V takových případech utíkám pryč a (kdo by se divil) po čase se ozval i náš soused, na zvuk citlivý. Druhá Franceska je u nás snad jenom na skok, do té doby než si něco najde. Ale všichni známe bizoninu hlášku – dobrý den matko, nemáte trochu pitný vody? …
Zkoušíme stále internet. V sobotu po ránu česko-italská delegace oblehla krámek France Telecom na rue d’Auteuil. Pán nám pětkrát říkal, co máme dělat, až nám dojde dopis s uživatelským jménem a heslem. Ovšem nevysvětlil nám, co udělat když nic nepřijde. Občas si člověk říká, jak je to možný, že tahle země ještě nepadla do definitivního chaosu. Zvlášť obor telekomunikací tady mají obzvlášť po francouzsku vylepšenej. Člověka by zajímalo, proč zrovna tento obor. Asi proto, že se vyvinul až nedávno. Že zkomplikovat ho zvládly až nedávné generace francouzů, zakomplexovaných z věčné převahy anglosaské kultury a jazyka. V čem ty speciality spočívají? Nejlepší lahůdka je místní systém předplacených karet do mobilů. Koupíte si kredit za 5 euro, ale nemůžete volat, jenom psát. A za týden vám ho smažou, aji když ho nespotřebujete. Koupíte si za 10 a smažou vám ho za 10 dnů. Vyřešil jsem to tak, že už se ani nepokouším vytvořit si francouzské číslo, prostě používám český – vyjde to levněji a nikdo vám nic nemaže. Ten internet je obehnán hradbou neprostupných telefonních čísel, který vás maj tzv. dépanner – ne odpanit, ale odporuchovat. Nikdo není schopnej zjistit, kde je chyba, natož aby se vám někdo věnoval osobně. Navíc obvykle neexistuje kratší smlouva než na 2 roky, super že? A pokud existuje, tak stojí 20 minut připojení 3 éčka. Kdo nezažil, nepochopí.
Kerejsi den jsem si zapomněl klíče, Vojta ani Filippo nebyli doma, tak jsem si vyzkoušel, co to je mít rád pařížské metro. 40 minut devítkou na Nation a dalších 40 zas zpátky. A večer byl fuč.
Posílal jsem pár pohledů do Brna, některý z nich byly chlupatý. Značka Palais de Tokyo, na ty jsem byl opravdu hrdej. Doufám, že z nich měli adresáti radost.
V práci došlo na lámání chleba – skončila polovička kanceláře – Juliana – portugalka, co seděla vedle mě. Milá a v pohodě slečna, od které jsem si vyptal na konci plno portugalsko-brazilské hudby. Ještě jsem se do toho úplně nedostal, ale bude to dobrý. Dál skončila Johanna a několik dalších.
Začal jsem trošku pařit, spolu s taliánama. Zezačátku týdne to bylo v levicově zaměřeným klubu kdesi u Tolbiac. No, kdyby tam se mnou nebyla tlupa italů, tak bych zdrhnul. V přízemí vybíralo lístky a přicmrndávalo dost divnejch lidí – černoška s rozšířenýma zorničkama, která říkala, že dole je jídlo a pití, a že je určo čistý. A pak několik levicových mastodontů, kteří to dopracovali k bytům na prestižních adresách – hlavně v metru. Jak vypadali? Třeba zubů měli poskrovnu. Když se sešlo dolů, věkový průměr klesl, zato zhoustla atmosféra. Bylo to ale o dost lepší, než jsem čekal.
Druhá party byla u Philippa – Rakušáka z Lince, kterej odjížděl domů (na facebooku má, že už mu chybí jeho pařížský mikrosvět). V jeho štukovým bytě bylo opravdu hodně lidí – aspoň 30. Samej talián, nějaký škaredý angličanky, jedna rakušanka, turkyně, němec a já. Všichni, až na výjimky, mluvili italsky. Byl to super večer, bavil jsem se s každým, kdo byl ochotnej na chvíli opustit kulometnou italštinu. Poslední hodinu s náma pila, policajty odháněla a pak nás vyhazovala Philippova domácí, která s ním musela být asi spokojená. Vypadalo to, že si celkem sedli. Poslední metro jsem nestihl. Tak jsem jel na kole dom, a to docela namazanej (Filippo Philipa nemá moc rád, říká, že ho rakušák dycky strašně vožere). Sem si říkal, že musím být šťavnatým soustem pro jakýhokoliv kroužícího agresivního policajta. Naštěstí mě žádnej neviděl a dojel jsem v pořádku. Filippo, kterej jel nočním busem nemohl věřit, že jsem to stihl tak rychle. Pak jsme seděli, až do pěti a koukali na fotky z brněnských Mařen.
Další den jsem spal do jedné, takže to dopadlo tak, že jsem šel rovnou na sraz s Angelou ve 4. Bylo to zvláštní, doufám, že se zase znovu uvidíme. Ona se moc nezměnila, mě vypadaly vlasy. Mají pěknej byteček, docela stylovej na Grands Boulevards. Šli jsme na pivko, na gofry a do kina na Gran Torino Clinta Eastwooda. Dobrej film, i když pokud by v něm hledal něco hlubšího, tak ať radši nehledá. Mohlo by ho to navézt na špatnou cestu.
Gran Torino – film Clinta Eastwooda s Clintem v hlavní roli je o jeho konfrontaci se všema barvama gangů, které se potloukají po jeho čtvrti. Jsou to jednak číňani, kteří obtěžujou, střílí a znásilňujou jiný – hodný číňany. Jeden z hodných číňanů se pokusí ukrást Clintovo Gran Torino – Ford z roku 72. Odežene ho s velikou pistolí z korejské války, stejně jako všechny ostatní, kteří přijdou šlapat po jeho trávníku. Je nepříjemnej jako doktor Haus. Začne ale přirůstat k srdci rodině hodných číňanů z vedlejšího domu, jejichž děti zachrání před gangem… pomáhá jim, až do smrti. Dá se tam hodně věcem smát, hlavně Clintovým oldschool manýrům, a předsudkům, nepříjemným poznámkám, kterýma odhání číňany. Zároveň je to i docela drsný. A oldschool je podle mě i postoj, kterým „vyřeší“ konflikt mezi gangy.
Fondation Cartier – Terre Natale
Výstava o migraci, dvou autorů – Paul Virilio – architekt a filozof, Raymond Despardon – filmař a dokumentarista. Dohromady dali dohromady video expozici. Přízemí (Despardon) Laisse la Parole – Nechává mluvit vlastním jazykem lidi od Peru, Brazílie a Chile po Languedoc a Bretagne. Všichni si připadají v ohrožení – někteří kulturně, někteří ekologicky, všichni mají strach. Druhé video bylo o lidech, kteří naopak z globalizace profitují – cesta 20 dní po světových metropolích – Washington, Hanoj, Shanghai, Tokyo... To všechno v 6ti metrových, zatemnělých prostorách Fondation.
O patro níž Paul Virilio prezentoval vlastní migraci na mnohem zajímavější instalaci. Několik desítek obrazovek pod stropem vysílá záběry migrantů z večerních zpráv. Postupně se obrazovky rožínají, postupně zhasínají. Někdy nám ukazují všechny jeden obrázek, někdy každá něco jiného. V krátkých sekvencích, pokaždé něco jiného. Dobrá zábava, pro čas strávený ve frontě na druhé video. Tam bylo graficky zajímavě popsáno proč, odkud a kam v posledních patnácti letech probíhaly migrační vlny. Přes 360 stupňovou obrazovku se kutálela obrovská Zeměkoule a rytmizovala přísun informací. Zajímavá informace byla třeba o tom, odkud a kam posílají ekonomičtí migranti nejvíc peněz – z 80% je to proud z 8 rozvinutých zemí, do asi 40 rozvojových. Mezi nimi byla i Česká Republika. Ta tam byla ještě jednou, a to tentokrát mezi rozvinutými – ekologické katastrofy v třetím světě mají mnohem ničivější dopad, než povodně u nás. Prezentace končila zvednutím moře o jeden metr a propadem měst na pobřeží pod hladinu. Autor se zeptal, jestli si myslíme, že politická síla některých z těchto měst může něco změnit (New York, Londýn, Petrohrad, Tokyo).
Do muzea Zadkine, ve kterém končila výstava Création/Destruction se vcházelo průchodem 3 metrovým, mezi dvěma 5tipatrovými domy. Ve vnitrobloku se nachází maličké muzeum moderního sochaře, Picassova stylu, které, nebýt ochrany města Paříže, by už developeři dávno zhltli. V zahradě byly nainstalovány bronzy. Celá výstava vlastně byla o soše, která byla nedávno objevena v autorově pozůstalosti – které říkal peklo. Na tuto sochu dvou karyatid nechal autor 40 let působit atmosférické vlivy. To co z ní zbylo, bylo na výstavě prezentováno. Socha pocházela z období, kdy autor nechával promítat do soch formu kmene, ze kterého byly sochy vyrobeny. Jedná se proto o mohutné, sloupové útvary, bez odpoutávajících se prvků. Autor tvořil z mnoha druhů dřeva, proto mají nejroztodivnější odstíny a spolu působí hodně různorodě. Víc bych k tomu asi nepsal. Přístup k výstavě, kdy jsou předváděny nedodělané kusy, kusy obyčejné, kusy manýristicky vypiplané a kusy částečně autorem a atmosférou poškozené, mi připadá velmi zajímavá.
Poslední výstava, kterou jsem viděl v Holandském Institutu, byla o paní, která se ve všem vyznala, všechno rozškatulkovala a všechno sbírala. Takový muzeologický brouk pytlík. Výstava měla pro budoucí generace zaznamenat tendence v životě a vkusu dnešního člověka. Paní sběratelka kolekci rozčlenila do takových oblastí, jako třeba tendence město, tendence vegetal, tendence venkov, tendence duše, tendence tělo, fauna… a tak dále. V těchto oblastech bylo nashromážděno mnoho druhů předmětů – šaty módních návrhářů, desénové předměty, nábytek, různé další rekvizity a blbosti. Tahle skrumáž asi nějakou vypovídací hodnotu měla, jednotlivé oblasti si byly objemem rovnocenné, tak se nedalo určit, co v dnešní době převažuje. Rozhodně by ale bylo přínosné vědět, kde to všechno ta paní vzala, protože to byly často věci zjevně velmi drahé.