O žebračce

Po vzoru Respektových blogů taky vyzkouším jeden článek ze života.

Francie má jeden z nejštědřejších sociálních systémů v Evropě. Přesto je tu ale, zejména v pařížském veřejném prostoru tolik žebráků, hráčů na cokoliv, do you speak english slečen, že více jsem jich nikde jinde neviděl. Pravidelně jich několik potkávám, z nichž nejčastěji jednu žebračku. Je to starší žena, vrásčitá, určitě k šedesátce, snědší barvy pleti ve skromném, ale normálním oblečení. Sedí skoro každý den na schodišti na stanici Oberkampf, linka číslo 9, s nastavenou rukou. Procházím tam každé ráno do práce a už zezačátku pobytu jsem si řekl, že minimum co můžu udělat je pozdravit ji. Takže ji často zdravím, někdy s úsměvem, někdy nahlas, jindy pokývnutím, občas koukám do stropu.

Když se nad tím člověk trošku zamyslí, tak nevím prostě, proč ji zdravím. Je to respekt k ní? To asi ne, protože se každý den ptám, proč tam je. Proč si nenajde nějakej job, francouzsky vypadá, že mluví, fyzicky je v pořádku. I kdyby to byl respekt, k čemu jí je respekt od člověka, který kolem ní projde v metru? Když ona čeká příspěvek, který já jí nikdy nedám. Už 3 měsíce hrajeme tuhle hru. Pomůže jí mince ode mě, nebo ji utvrdí v tom, že má cenu takový život vést. Jaké právo mám já, rozhodovat za ni, že žebrání není normální? Nejsem její otec a je to její rozhodnutí. Když jí dám, neublíží to mně? Mohl bych si říct, že takový život je normální a snadný… a změnit povolání.

Pokud máte podobné zkušenosti a čas, tak reagujte, zajímá mě to.