Co se stalo ve čtvrtém týdnu? Ukončil jsem česko-italský konflikt. Domluvili jsme se na návštěvách do půlnoci, a zatím to jde. Postupně začínám dokonce chodit s nima ven. Týdny začínají být rutinní, Vojta odjel na prázdniny domů, to je jediná výraznější změna. V práci jsem stále na fasádách v Photoshopu, vypadá to, že by se to dalo už příští týden ukončit. Ke konci měsíce končí polovina kanceláře, jak už jsem psal, dokonce i moje portugalská kamarádka Juliana, se kterou a dalšíma teď chodím na obídky. Je to škoda, v kanceláři bude smutno. Ani já zatím nevím o práci, kterou budu dělat, až INSEP skončí, prý se to ale vždycky rozhoduje až na poslední chvíli. Doufám, že to bude něco, na čem bude záležet. Jinak už tam bylo několikrát povedeně veselo, seřvaní byli všichni, včetně Filipovy manželky.
Byl jsem se podívat za Vojtou ve škole, jednak tam měla mít přednášku Christine Lagarde, francouzská ministryně financí a ekonomiky, a potom jsem se měl jít dívat na řeckořímský zápas a popř. udělat pár fotek. Operace Lagarde bylo fiasko, nebo by se to dalo popsat jako první stávka ministryně v dějinách - madame nepřijela. Řeckořímský zápas se ovšem konal. Seděl jsem tam ve svetru a kolem mě běhali a navzájem se objímali chlapi v elasťákách – no připadal jsem si divně. Ale oni byli divnější, tak jsem Vojtovi udělal dost fotek. Nejvíc jsem se asi líbil trenérovi, protože mi začal vysvětlovat svoje tréninkové metody, třeba že si užívá to, že je může buzerovat, říkat jim, jak jsou tlustí atd. Podstatou řeckořímského zápasu je dostat soupeře do polohy, kde se nemůže pohnout na základě principů akce a reakce, vyvedení z rovnováhy, podtrhávání nohou a podobně. Není to příliš agresívní, a také proto si myslím, že to není příliš použitelné pro třeba sebeobranu (neříkám, že je to pro ni určeno). Ten den se ale moc neprali, trenér jim dával do těla, různý běhání, průpravičky (ó, jak mám rád to slovo).
Už jste někdy jedli sušený hruštičky? No tak já už jo, na trhu, a byly moc dobrý (za asi 450 korun za kilo).
Na víkend jsem měl kino, nějaký výstavy v sobotu, párty u Audrey v Montreuil a v neděli výlet do Chartres. Juliana mi doporučila maličký multiplex v miniaturní uličce u Sorbonny – La Filmothéque du Quartier Latin, kde každý týden probíhá retrospektiva nějakého zasloužilého režizéra. Julianin největší oblíbenec – Jean-Luc Godart to byl minulý a tento týden. Šel jsem na film le Mépris – Opovržení. Nevím jestli to někdo viděl, ale ten film měl dva vrcholy – první byl zadek mladé Brigitte Bardot (a poté co byl pryč, tak řada mých kolegů film přepla, ale chyba lávky). Druhá polovina filmu se odehrávala ve vile zbohatlického amerického filmového producenta na Capri. A hádejte jaká to byla vila. Myslím si, že Godart vitěžil z exteriéru i interiéru Casy Malaparte maximum, dokonce by se dalo říct, že to byla prohlídka tak trochu s průvodcem v reinkarnaci blond vlasů Brigitte Bardot. Záběry na horizont během stoupání po schodišti na střešní terasu, cesta okolo divokých skal k moři a mnoho dalších byly úžasné, i přes viditelně špatný stav budovy. Ta ze všeho nejmíň připomínala honosné letní sídlo člena americké smetánky a režisér se to ani nepokoušel nijak zakrývat. Dojmu by to určitě ublížilo. O čem film byl? O mladých manželích, kdy se po malých krůčcích a vzájemných křivdách a nepochopeních blíži ke konci vztahu. Dialogy měly mnoho nuancí a svým pomalým dějem je film příbuzný divadelní hře. Na konci příliš nezáleží, film v něm negraduje. Významově je tragický.
Po filmu jsem byl pozvanej na party do domu Audrey Babeu, což je moje kamarádka z doby před dvěma lety. Z lidí které jsem znal ze školy tam byli ještě Typhaine Paris, Eric Or a Sophie Louvet. Dobře, že tak. Celkově tam byla tak dvacítka lidí, kteří se mezi sebou moc neznali, bylo to dobře kosmopolitní, protože Baboushka je z Guadeloupu. Jedna kamarádka dělala DJku, Audrey vařila Guadeloupskou kuchyni. Pak jsme chvíli tancovali, odvezli mě na stanici Mairie de Montreuil a já jel posledním metrem 33 stanic domů.
V neděli jsem vstával v 8, abych stihl vlak, na kterej jsem si koupil prozíravě dopředu lístek. Koupil jsem si k němu kartu 12-25, která poskytuje 50% slevy. To se hodí, tak uvidíme, jestli to projezdím, plány by byly. Neměl jsem dobrou náladu, bylo škaredě, trochu zima a chtělo se mi spát, přesto všechno ten výlet byl výbornej zážitek. Měl jsem strach, že si v městě se 80000 obyvateli nebudu mít kde koupit oběd. Tak jsem vylezl z nádraží a naproti byla dobrá pekárna otevřená, tak jsem si koupil sendvič (a v poledne ho snědl před katedrálou, brr to byla zima). Prvně jsem si sám obešel katedrálu z venku. Je obrovská. Ve městě, kde jsou domy o výšce 3 pater se to vyjímá ještě víc, než třeba v Paříži. Patří mezi ty starší, opěrný systém je teda mohutnější, pilíře širší. Má jednu románskou věž, která zbyla z původní baziliky (?) a druhou gotickou plaménkovou. Přivítala i rozloučila se se mnou zvoněním, což mi přišlo moc pěkné. Bylo to poprvé, co jsem viděl 3 vstupy do kostela, ze 3 stran a všechny otevřené. Nebudu Vás nudit dalším popisem, přesto, že je co popisovat. U všech vchodů žebráci (prácevesměsschopní). Plánoval jsem jít na prohlídku s průvodcem, což mi dávalo 2,5 hodiny času. Strávil jsem je okruhem městem podle mapky z Office du Tourisme. Z kopce katedrály jsem sešel přes biskupské zahrady k řece Eure a kostelu St. André. Zákoutí okolo řeky a pětice mostů přes ni byly opravdu kouzelné, ulice měly divná jména (třeba ulice u Masakru), mlýny, úzké domy, hrázděné domy, rozpadlé domy, kostel postavený na oblouku nad řekou… A další kostel u benediktinského opatství St. Pierre, s mnohem lehčími a vzdušnějšími oblouky a donjonem z 11. Století (viz fotky facebook, link níže), a další a další věci. Prohlídka s průvodcem šla do hloubky, jednak se nás slečna zeptala, o čem bychom chtěli prohlídku mít. Výsledkem bylo vyprávění o zobrazení příběhů, různými formami, na stěnách, portálech, paravánech a vitrážích v katedrále. Díky tomu vím, že v Chartres je zachováno 176 ze 200 původních vitráží. Jedna z nich dokonce obsahuje madonnu vyvedenou ve specifickém odstínu chartreské modří (sklo je neprůhledné, modré, a obsahuje bublinky, které bývají běžně hodnoceny jako vada, uzavírající ale v sobě světlo tak, že v dnešní době nikdo není schopen odstín napodobit). Vitráž se má číst odspodu, zprava doleva a je třeba znát trošku symboliky – protože všechno má svůj význam – proporce, čísla (3 – trojice, 4, 12 jako 3x4 – počet apoštolů, 14 jako číslo Davidovo – D+V+D =4+6+4=14 , tvary (čtverce – 4, trojúhelníky – 3, kruhy – božský tvar, ale taky znamenající bezradnost – bloudění v kruhu)), barvy – červená – násilí, agresivita…, modrá, zelená – něco znamená pozemský, něco nebeský, červená znamená dovnitř, zelená ven… Slečna průvodkyně, mimochodem velmi sympatická, vysvětlovala význam obrázků, život a smrt a zmrtvýchvstání krista… zobrazení Davida, podobně jako podobizna Sv. Ludvíka – krále jeho matkou Blankou Kastillskou.
Nicméně kromě duchovna si člověk odnáší i dvě veskrze praktické rady do života. Jedna souvisí s labyrintem na podlaze – v době, kdy člověk myslí, že už je skoro v cíli, zjistí, že je vlastně ohromně vzdálený. V momentě, kdy propadá beznaději a připadá si od cíle nejdál, ukáže se, že stačí jenom naposledy zabočit.
Druhá rada je profesní – katedrála Notre Dame v Chartres ukazuje, jak je důležité dodržovat to, co jsme se naučili na FA od ing. Kostihy. A sice spádovat podlahu v garážích, prádelnách a kotelnách. Od portálu k oltáří podlaha stoupá v hlavní lodi, v bočních lodích naopak od vstupu do deambulatoria klesá. Takže pokud byste někdy potřebovali vytírat v katedrále, tak stačí chrstnout pár kýblů a je to.
V příštích dnech se ještě vrátím k výstavám, hlavně v té v nočním klubu Maxim‘s
