la vie

Goebbels a Baarová

2010-06-16T10:19:00.000-07:00

představení Divadlo Komedie
režie Dušan O. Pařízek

Zdánlivý dialog, nebo velmi minimalistická hra. Skvěle fungovala na principu dvou nezávislých výstupů herců, kteří spolu provedou jediný čin, a sice závěrečnou děkovačku. Kromě toho není mezi nimi žádný kontakt. Oba vedou monology - první Goebbels (Martin Pechlát)
s monumentálním nástupem a po něm Baarová (Gabriela Míčová). To by mohlo být samo o sobě nudné, oni je ovšem vedou a jsou oba trvale přítomní na scéně - není jasné zdali se slyší nebo ne, každopádně na sebe reagují v drobnostech - otočením hlavy, uchechtnutím
nebo vzájemným doplněním ve zvolání Heil Hitler.
Důležité je, že oba texty se výrazně liší a jsou od různých autorů. Goebbelsův je zprostředkovaný, a také propagandistický.
Líčí jeho vztah k Hitlerovi a dalším pohlavárům, dost sarkastickým způsobem (povídání se žvatlající rukou, úslužný výrazve chvíli, kdy je pochválen). Z role vyplývá narušená psychika Goebbelse, jeho touha po uznání z vyššího místa. TextBaarové je více intimní (a psaný jí samou). Zabývá se ospravedlněním její nicotné role a možnosti k lepšímu ovlivnit jednání
osoby, na kterou měla v jisté době vliv. Goebbelse líčí s náklonností a v mnohem lepším světle, než ukázaly další události.
Škála emocí vyjádřená Pechlátem a Míčovou je neuvěřitelná. Dovoluje Pařízkovi vytvořit s minimálními prostředky velmi silný celek. Zejména dojem z Míčové je komplexní - přes hořkost v hlase a dojetí z ní sálá aura ženy, která nebyla zvyklá se podřizovat. Scéna - nakloněná plocha a divadelní maskérský stolek, šampaňské a mnoho cigaret.

Monetova zahrada v Giverny a Vernon

2009-06-16T12:34:00.000-07:00

Během pobytu Dany Křivánkové jsme si jako náhradní řešení výletu mimo Paříž zvolili Monetovu zahradu v Giverny. Původně byly plány ambicióznější, chtěli jsme jet na Loiru, vidět Villandry nebo nějaký podobný zámek, ale ztroskotali jsme na autě.
Jeli jsme vlakem, nejbližší nádraží bylo v městě Vernon, 4 km od Giverny. 4 km jsme šli asi hodinu a půl, po cestě bylo moc zajímavých věcí… Zahrada sama se dělí na dvě části – jednu klasičtější, květinovou, velikou a velmi příjemnou. Záhony uspořádány podle barev, promíchány různé druhy květin. Na tohle se váže Danina památná věta – po této návštěvě beru na milost macešky.
Druhá polovina zahrady je japonská, s velikým leknínovým rybníkem. Lekníny sice nebyly v květu, ale nahradily je desítky druhů dalších barev – kosatce, tulipány, macešky a desítky dalších.
Nazpět jsme se vraceli přes Vernon, což je maličké historické městečko na břehu Seiny. Má zajímavý kostel, viz foto na FB.

O žebračce

2009-06-13T12:04:00.000-07:00

Po vzoru Respektových blogů taky vyzkouším jeden článek ze života.

Francie má jeden z nejštědřejších sociálních systémů v Evropě. Přesto je tu ale, zejména v pařížském veřejném prostoru tolik žebráků, hráčů na cokoliv, do you speak english slečen, že více jsem jich nikde jinde neviděl. Pravidelně jich několik potkávám, z nichž nejčastěji jednu žebračku. Je to starší žena, vrásčitá, určitě k šedesátce, snědší barvy pleti ve skromném, ale normálním oblečení. Sedí skoro každý den na schodišti na stanici Oberkampf, linka číslo 9, s nastavenou rukou. Procházím tam každé ráno do práce a už zezačátku pobytu jsem si řekl, že minimum co můžu udělat je pozdravit ji. Takže ji často zdravím, někdy s úsměvem, někdy nahlas, jindy pokývnutím, občas koukám do stropu.

Když se nad tím člověk trošku zamyslí, tak nevím prostě, proč ji zdravím. Je to respekt k ní? To asi ne, protože se každý den ptám, proč tam je. Proč si nenajde nějakej job, francouzsky vypadá, že mluví, fyzicky je v pořádku. I kdyby to byl respekt, k čemu jí je respekt od člověka, který kolem ní projde v metru? Když ona čeká příspěvek, který já jí nikdy nedám. Už 3 měsíce hrajeme tuhle hru. Pomůže jí mince ode mě, nebo ji utvrdí v tom, že má cenu takový život vést. Jaké právo mám já, rozhodovat za ni, že žebrání není normální? Nejsem její otec a je to její rozhodnutí. Když jí dám, neublíží to mně? Mohl bych si říct, že takový život je normální a snadný… a změnit povolání.

Pokud máte podobné zkušenosti a čas, tak reagujte, zajímá mě to.

Opera jako taková

2009-05-14T14:15:00.000-07:00

Ještě bych se zmínil krátce k budově Opery Bastille, o které mnoho francouzů prohlaškuje, že je ostudná. Z exteriéru opravdu není příliš vábná, a to pouze po 20 letech provozu (slavnostně otevřená byla 13 července 1989). To znamená, že 220 let po dobití Bastily se z jejího následníka odlupují bloky obkladu a musí být obvázaná obvazem, kterej léčí její rány.

Z interiéru je to ovšem obrázek diametrálně jiný. Stoupající prvky na fasádě ukrývají ve skutečnosti schodiště a bohatá foyer, kudy divák vstupuje do bezpočtu bran (jako na stadionu) – naše byla 15, v 3. Patře.

Velmi současně působí sál pro 2200 diváků, kde balkony nesou jakoby škeble a strop je krytý průsvitným sklem, které vyřazuje trošku jiný typ osvětlení, než který je obvykle v divadlech.

Něco pro moje nejvěrnější abonentky

2009-05-14T14:13:00.000-07:00

Posílám Vám hezký pozdrav z Paříže a moc se těším.

Věc Makropulos, Leoš Janáček, Opéra de Paris Bastille

2009-05-13T15:45:00.000-07:00

Režie: Krzysztof Warlikowski
Décors et costumes : Malgorzata Szczesniak.
Vidéo : Denis Guéguin.
Lumières : Felice Ross.
Avec : Angela Denoke, Emilia Marty ; Charles Workman, Albert Gregor ; Vincent Le Texier, Jaroslav Prus ; Wayne Tigges, Maître Kolenatý ; David Kuebler, Vítek ; Karine Deshayes, Krista ; Ales Briscein, Janek ; Ryland Davies, Hauk-Sendorf. Chœurs de l’Opéra National de Paris (chef de chœur : Alessandro di Stefano),
Orchestre de l’Opéra National de Paris,
direction : Tomas Hanus

Moje druhá opera v životě, čemuž se všichni strašně divili. Každopádně o to intenzívnější zážitek jsem z ní měl.

Prostě to byl večer s krásnou hudbou a zpěvem, nápaditou scénou, fantastickými výkony Emilie Marty a orchestru, obdivováním Janáčkových melodií, přemýšlením nad myšlenkami, které Čapka k napsání předlohy dovedly…

Janáčkova hudba je hladká, líbezná. Snadnost pravidelně přerušují akcenty, které jsou mírně disharmonické. K tomu se připojuje časté, neklasické střídání rytmu, nedokončování jednotlivých témat a podobně. Hlavně v závěru to pak vedlo k velmi dramatickým finále, kterých bylo několik. V práci orchestru a dirigenta jsem nenašel žádnou chybu. Žádní interpreti, kromě dvou, nebyli Češi, proto nebylo češtině bez titulků příliš rozumět. Což ale nesnižovalo výkon Angely Denoke, která zpívala velmi čistě a bez problémů zvládla alespoň mně předat emoce, vycházející z tématu. Mužských postav tam bylo několik, a zřejmě záměrně splývaly v masu Emiliiných nápadníků. Vzájemně ale kvůli ní byli už přes sto let ve sporu, což kladlo nároky na odlišení jednotlivých stran.

Dvě rodiny v tak dlouhém sporu, o němž divák nemá v podstatě páru, a ví jen, že se týká nějak Emilie Marty, která se ovíjí jako had okolo obou stran. Ona své krásy využívá, i když v důsledku se jedná pouze o princip zakázaného ovoce, protože všichni její milenci končí rozzlobení a podvedení. Postupně se člověk dovídá, že spor se točí okolo několika lejster. Na jednom pak je lektvar umožňující dlouhý život, který namíchal pro Rudolfa 2 Řek Makropulos. Zpěvačka Emilia Marty existovala v různých časech pod jinými jmény. Prapůvodním jejím jménem je ale Elina Makropulos.

Okamžitě je jasné, že Čapek ukazuje tragiku dlouhého života – jeho neživotnost (Emilia je neschopná vášně, studená jako led, unavená láskou), a kromě dalších ji dříve či později doženou skutky, které provedla jiným lidem v jiné době. Přestalo jí záležet na lidech, kteří ji v životě pouze na krátkou dobu míjejí. Proč tohle všechno bylo aktuální v Čapkově době, to nevím.

Nakonec bych napsal něco o scéně. Celkově byla podle mého názoru dobrá, přestože jednotlivé prvky byly příliš konkrétní a styl umělý (něco mezi ohýbaným tmavohnědě dýhovaným nábytkem 30-tých let a kosmickou lodí). Kromě divadelního sálu, kde herečka Emilia hrála představení, se scény odehrávají ještě na záchodě, v koupelně a u bazénu. Nejzdařilejší byla scéna s umyvadly a pisoáry, zlatě nasvícenými.

připojil bych ještě jednu recenzi:
L’élixir de jeunesse, vous connaissez ? Emilia Marty, la superbe cantatrice jouée par Elina Makropoulos, s’appelle aussi Ellian Mac Gregor, Elsa Müller, Eugenia Montez et Ekatherina Myschkina. Elle a … plus de 300 ans, en paraît 30 et revient à Prague à cause d’un procès dont elle a entendu parler et qui pourrait lui faire retrouver le fameux document qui contient la recette de l’élixir ! L’histoire de cette femme encombrée par toutes ces vies et ses trois siècles est fascinante. Le compositeur tchèque Leos Janacek, deux ans avant sa mort, a décidé d’en faire un opéra d’après la pièce de théâtre de son compatriote Karel Capek. Krysztof Warlikowski, jeune metteur en scène polonais virtuose, nous plonge dès le début, avec un montage vidéo, dans la fantasmagorie du cinéma et de l’univers des stars. C’est Marylin Monroe, magnétique ou dépressive, qui envoie des baisers amoureux à la foule tout en avouant aux journalistes que sa vie sentimentale est un désastre. C’est Rita Hayworth et Marlene Dietrich, icônes de la séduction et miroirs de tous les fantasmes. Dans cette production, la star se nomme Angela Denoke. Tour à tour blonde évanescente ou rousse glaciale, cruelle ou drôle, piquante ou lascive, la soprano allemande, dont la voix chaude et puissante se joue de toutes les difficultés musicales de Janacek, est tout simplement extraordinaire. Autour d’elle, Charles Workman, Vincent Le Texier, David Kuebler ou Karine Deshayes servent à merveille les personnages, tandis que Thomas Hanus dirige son orchestre avec brio. Une réussite.

http://spectacles.premiere.fr/pariscope/Theatre/Salle-de-Spectacle/Spectacle/L-Affaire-Makropoulos2/(affichage)/press

Nova Fakulta Architektury CVUT

2009-04-14T01:14:00.000-07:00

Doporucuju clanek na archiweb.cz z 14. dubna o nove Fakulte architektury CVUT. Je zajimave, co zajima verejnost v novinarskem zastoupeni, kdyz se mluvi o skole vseobecne. Kolik tam bude studentu a jestli budou mit kde zaparkovat. Velmi vtipne.

Paříž, týden pátý

2009-03-06T00:32:00.000-08:00

Několik drobných historek se stalo. Jednak už nás v bytě bydlí 5. Já, Vojta, Filippo a dvě Frančesky. A když se všechna ta italská síla dá do řeči, tak to vydá na pěknej kulomet. V takových případech utíkám pryč a (kdo by se divil) po čase se ozval i náš soused, na zvuk citlivý. Druhá Franceska je u nás snad jenom na skok, do té doby než si něco najde. Ale všichni známe bizoninu hlášku – dobrý den matko, nemáte trochu pitný vody? …
Zkoušíme stále internet. V sobotu po ránu česko-italská delegace oblehla krámek France Telecom na rue d’Auteuil. Pán nám pětkrát říkal, co máme dělat, až nám dojde dopis s uživatelským jménem a heslem. Ovšem nevysvětlil nám, co udělat když nic nepřijde. Občas si člověk říká, jak je to možný, že tahle země ještě nepadla do definitivního chaosu. Zvlášť obor telekomunikací tady mají obzvlášť po francouzsku vylepšenej. Člověka by zajímalo, proč zrovna tento obor. Asi proto, že se vyvinul až nedávno. Že zkomplikovat ho zvládly až nedávné generace francouzů, zakomplexovaných z věčné převahy anglosaské kultury a jazyka. V čem ty speciality spočívají? Nejlepší lahůdka je místní systém předplacených karet do mobilů. Koupíte si kredit za 5 euro, ale nemůžete volat, jenom psát. A za týden vám ho smažou, aji když ho nespotřebujete. Koupíte si za 10 a smažou vám ho za 10 dnů. Vyřešil jsem to tak, že už se ani nepokouším vytvořit si francouzské číslo, prostě používám český – vyjde to levněji a nikdo vám nic nemaže. Ten internet je obehnán hradbou neprostupných telefonních čísel, který vás maj tzv. dépanner – ne odpanit, ale odporuchovat. Nikdo není schopnej zjistit, kde je chyba, natož aby se vám někdo věnoval osobně. Navíc obvykle neexistuje kratší smlouva než na 2 roky, super že? A pokud existuje, tak stojí 20 minut připojení 3 éčka. Kdo nezažil, nepochopí.
Kerejsi den jsem si zapomněl klíče, Vojta ani Filippo nebyli doma, tak jsem si vyzkoušel, co to je mít rád pařížské metro. 40 minut devítkou na Nation a dalších 40 zas zpátky. A večer byl fuč.
Posílal jsem pár pohledů do Brna, některý z nich byly chlupatý. Značka Palais de Tokyo, na ty jsem byl opravdu hrdej. Doufám, že z nich měli adresáti radost.
V práci došlo na lámání chleba – skončila polovička kanceláře – Juliana – portugalka, co seděla vedle mě. Milá a v pohodě slečna, od které jsem si vyptal na konci plno portugalsko-brazilské hudby. Ještě jsem se do toho úplně nedostal, ale bude to dobrý. Dál skončila Johanna a několik dalších.
Začal jsem trošku pařit, spolu s taliánama. Zezačátku týdne to bylo v levicově zaměřeným klubu kdesi u Tolbiac. No, kdyby tam se mnou nebyla tlupa italů, tak bych zdrhnul. V přízemí vybíralo lístky a přicmrndávalo dost divnejch lidí – černoška s rozšířenýma zorničkama, která říkala, že dole je jídlo a pití, a že je určo čistý. A pak několik levicových mastodontů, kteří to dopracovali k bytům na prestižních adresách – hlavně v metru. Jak vypadali? Třeba zubů měli poskrovnu. Když se sešlo dolů, věkový průměr klesl, zato zhoustla atmosféra. Bylo to ale o dost lepší, než jsem čekal.
Druhá party byla u Philippa – Rakušáka z Lince, kterej odjížděl domů (na facebooku má, že už mu chybí jeho pařížský mikrosvět). V jeho štukovým bytě bylo opravdu hodně lidí – aspoň 30. Samej talián, nějaký škaredý angličanky, jedna rakušanka, turkyně, němec a já. Všichni, až na výjimky, mluvili italsky. Byl to super večer, bavil jsem se s každým, kdo byl ochotnej na chvíli opustit kulometnou italštinu. Poslední hodinu s náma pila, policajty odháněla a pak nás vyhazovala Philippova domácí, která s ním musela být asi spokojená. Vypadalo to, že si celkem sedli. Poslední metro jsem nestihl. Tak jsem jel na kole dom, a to docela namazanej (Filippo Philipa nemá moc rád, říká, že ho rakušák dycky strašně vožere). Sem si říkal, že musím být šťavnatým soustem pro jakýhokoliv kroužícího agresivního policajta. Naštěstí mě žádnej neviděl a dojel jsem v pořádku. Filippo, kterej jel nočním busem nemohl věřit, že jsem to stihl tak rychle. Pak jsme seděli, až do pěti a koukali na fotky z brněnských Mařen.
Další den jsem spal do jedné, takže to dopadlo tak, že jsem šel rovnou na sraz s Angelou ve 4. Bylo to zvláštní, doufám, že se zase znovu uvidíme. Ona se moc nezměnila, mě vypadaly vlasy. Mají pěknej byteček, docela stylovej na Grands Boulevards. Šli jsme na pivko, na gofry a do kina na Gran Torino Clinta Eastwooda. Dobrej film, i když pokud by v něm hledal něco hlubšího, tak ať radši nehledá. Mohlo by ho to navézt na špatnou cestu.
Gran Torino – film Clinta Eastwooda s Clintem v hlavní roli je o jeho konfrontaci se všema barvama gangů, které se potloukají po jeho čtvrti. Jsou to jednak číňani, kteří obtěžujou, střílí a znásilňujou jiný – hodný číňany. Jeden z hodných číňanů se pokusí ukrást Clintovo Gran Torino – Ford z roku 72. Odežene ho s velikou pistolí z korejské války, stejně jako všechny ostatní, kteří přijdou šlapat po jeho trávníku. Je nepříjemnej jako doktor Haus. Začne ale přirůstat k srdci rodině hodných číňanů z vedlejšího domu, jejichž děti zachrání před gangem… pomáhá jim, až do smrti. Dá se tam hodně věcem smát, hlavně Clintovým oldschool manýrům, a předsudkům, nepříjemným poznámkám, kterýma odhání číňany. Zároveň je to i docela drsný. A oldschool je podle mě i postoj, kterým „vyřeší“ konflikt mezi gangy.
Fondation Cartier – Terre Natale
Výstava o migraci, dvou autorů – Paul Virilio – architekt a filozof, Raymond Despardon – filmař a dokumentarista. Dohromady dali dohromady video expozici. Přízemí (Despardon) Laisse la Parole – Nechává mluvit vlastním jazykem lidi od Peru, Brazílie a Chile po Languedoc a Bretagne. Všichni si připadají v ohrožení – někteří kulturně, někteří ekologicky, všichni mají strach. Druhé video bylo o lidech, kteří naopak z globalizace profitují – cesta 20 dní po světových metropolích – Washington, Hanoj, Shanghai, Tokyo... To všechno v 6ti metrových, zatemnělých prostorách Fondation.
O patro níž Paul Virilio prezentoval vlastní migraci na mnohem zajímavější instalaci. Několik desítek obrazovek pod stropem vysílá záběry migrantů z večerních zpráv. Postupně se obrazovky rožínají, postupně zhasínají. Někdy nám ukazují všechny jeden obrázek, někdy každá něco jiného. V krátkých sekvencích, pokaždé něco jiného. Dobrá zábava, pro čas strávený ve frontě na druhé video. Tam bylo graficky zajímavě popsáno proč, odkud a kam v posledních patnácti letech probíhaly migrační vlny. Přes 360 stupňovou obrazovku se kutálela obrovská Zeměkoule a rytmizovala přísun informací. Zajímavá informace byla třeba o tom, odkud a kam posílají ekonomičtí migranti nejvíc peněz – z 80% je to proud z 8 rozvinutých zemí, do asi 40 rozvojových. Mezi nimi byla i Česká Republika. Ta tam byla ještě jednou, a to tentokrát mezi rozvinutými – ekologické katastrofy v třetím světě mají mnohem ničivější dopad, než povodně u nás. Prezentace končila zvednutím moře o jeden metr a propadem měst na pobřeží pod hladinu. Autor se zeptal, jestli si myslíme, že politická síla některých z těchto měst může něco změnit (New York, Londýn, Petrohrad, Tokyo).
Do muzea Zadkine, ve kterém končila výstava Création/Destruction se vcházelo průchodem 3 metrovým, mezi dvěma 5tipatrovými domy. Ve vnitrobloku se nachází maličké muzeum moderního sochaře, Picassova stylu, které, nebýt ochrany města Paříže, by už developeři dávno zhltli. V zahradě byly nainstalovány bronzy. Celá výstava vlastně byla o soše, která byla nedávno objevena v autorově pozůstalosti – které říkal peklo. Na tuto sochu dvou karyatid nechal autor 40 let působit atmosférické vlivy. To co z ní zbylo, bylo na výstavě prezentováno. Socha pocházela z období, kdy autor nechával promítat do soch formu kmene, ze kterého byly sochy vyrobeny. Jedná se proto o mohutné, sloupové útvary, bez odpoutávajících se prvků. Autor tvořil z mnoha druhů dřeva, proto mají nejroztodivnější odstíny a spolu působí hodně různorodě. Víc bych k tomu asi nepsal. Přístup k výstavě, kdy jsou předváděny nedodělané kusy, kusy obyčejné, kusy manýristicky vypiplané a kusy částečně autorem a atmosférou poškozené, mi připadá velmi zajímavá.
Poslední výstava, kterou jsem viděl v Holandském Institutu, byla o paní, která se ve všem vyznala, všechno rozškatulkovala a všechno sbírala. Takový muzeologický brouk pytlík. Výstava měla pro budoucí generace zaznamenat tendence v životě a vkusu dnešního člověka. Paní sběratelka kolekci rozčlenila do takových oblastí, jako třeba tendence město, tendence vegetal, tendence venkov, tendence duše, tendence tělo, fauna… a tak dále. V těchto oblastech bylo nashromážděno mnoho druhů předmětů – šaty módních návrhářů, desénové předměty, nábytek, různé další rekvizity a blbosti. Tahle skrumáž asi nějakou vypovídací hodnotu měla, jednotlivé oblasti si byly objemem rovnocenné, tak se nedalo určit, co v dnešní době převažuje. Rozhodně by ale bylo přínosné vědět, kde to všechno ta paní vzala, protože to byly často věci zjevně velmi drahé.

Paříž týden čtvrtý

2009-02-27T00:17:00.000-08:00

Co se stalo ve čtvrtém týdnu? Ukončil jsem česko-italský konflikt. Domluvili jsme se na návštěvách do půlnoci, a zatím to jde. Postupně začínám dokonce chodit s nima ven. Týdny začínají být rutinní, Vojta odjel na prázdniny domů, to je jediná výraznější změna. V práci jsem stále na fasádách v Photoshopu, vypadá to, že by se to dalo už příští týden ukončit. Ke konci měsíce končí polovina kanceláře, jak už jsem psal, dokonce i moje portugalská kamarádka Juliana, se kterou a dalšíma teď chodím na obídky. Je to škoda, v kanceláři bude smutno. Ani já zatím nevím o práci, kterou budu dělat, až INSEP skončí, prý se to ale vždycky rozhoduje až na poslední chvíli. Doufám, že to bude něco, na čem bude záležet. Jinak už tam bylo několikrát povedeně veselo, seřvaní byli všichni, včetně Filipovy manželky.

Byl jsem se podívat za Vojtou ve škole, jednak tam měla mít přednášku Christine Lagarde, francouzská ministryně financí a ekonomiky, a potom jsem se měl jít dívat na řeckořímský zápas a popř. udělat pár fotek. Operace Lagarde bylo fiasko, nebo by se to dalo popsat jako první stávka ministryně v dějinách - madame nepřijela. Řeckořímský zápas se ovšem konal. Seděl jsem tam ve svetru a kolem mě běhali a navzájem se objímali chlapi v elasťákách – no připadal jsem si divně. Ale oni byli divnější, tak jsem Vojtovi udělal dost fotek. Nejvíc jsem se asi líbil trenérovi, protože mi začal vysvětlovat svoje tréninkové metody, třeba že si užívá to, že je může buzerovat, říkat jim, jak jsou tlustí atd. Podstatou řeckořímského zápasu je dostat soupeře do polohy, kde se nemůže pohnout na základě principů akce a reakce, vyvedení z rovnováhy, podtrhávání nohou a podobně. Není to příliš agresívní, a také proto si myslím, že to není příliš použitelné pro třeba sebeobranu (neříkám, že je to pro ni určeno). Ten den se ale moc neprali, trenér jim dával do těla, různý běhání, průpravičky (ó, jak mám rád to slovo).

Už jste někdy jedli sušený hruštičky? No tak já už jo, na trhu, a byly moc dobrý (za asi 450 korun za kilo).

Na víkend jsem měl kino, nějaký výstavy v sobotu, párty u Audrey v Montreuil a v neděli výlet do Chartres. Juliana mi doporučila maličký multiplex v miniaturní uličce u Sorbonny – La Filmothéque du Quartier Latin, kde každý týden probíhá retrospektiva nějakého zasloužilého režizéra. Julianin největší oblíbenec – Jean-Luc Godart to byl minulý a tento týden. Šel jsem na film le Mépris – Opovržení. Nevím jestli to někdo viděl, ale ten film měl dva vrcholy – první byl zadek mladé Brigitte Bardot (a poté co byl pryč, tak řada mých kolegů film přepla, ale chyba lávky). Druhá polovina filmu se odehrávala ve vile zbohatlického amerického filmového producenta na Capri. A hádejte jaká to byla vila. Myslím si, že Godart vitěžil z exteriéru i interiéru Casy Malaparte maximum, dokonce by se dalo říct, že to byla prohlídka tak trochu s průvodcem v reinkarnaci blond vlasů Brigitte Bardot. Záběry na horizont během stoupání po schodišti na střešní terasu, cesta okolo divokých skal k moři a mnoho dalších byly úžasné, i přes viditelně špatný stav budovy. Ta ze všeho nejmíň připomínala honosné letní sídlo člena americké smetánky a režisér se to ani nepokoušel nijak zakrývat. Dojmu by to určitě ublížilo. O čem film byl? O mladých manželích, kdy se po malých krůčcích a vzájemných křivdách a nepochopeních blíži ke konci vztahu. Dialogy měly mnoho nuancí a svým pomalým dějem je film příbuzný divadelní hře. Na konci příliš nezáleží, film v něm negraduje. Významově je tragický.

Po filmu jsem byl pozvanej na party do domu Audrey Babeu, což je moje kamarádka z doby před dvěma lety. Z lidí které jsem znal ze školy tam byli ještě Typhaine Paris, Eric Or a Sophie Louvet. Dobře, že tak. Celkově tam byla tak dvacítka lidí, kteří se mezi sebou moc neznali, bylo to dobře kosmopolitní, protože Baboushka je z Guadeloupu. Jedna kamarádka dělala DJku, Audrey vařila Guadeloupskou kuchyni. Pak jsme chvíli tancovali, odvezli mě na stanici Mairie de Montreuil a já jel posledním metrem 33 stanic domů.

V neděli jsem vstával v 8, abych stihl vlak, na kterej jsem si koupil prozíravě dopředu lístek. Koupil jsem si k němu kartu 12-25, která poskytuje 50% slevy. To se hodí, tak uvidíme, jestli to projezdím, plány by byly. Neměl jsem dobrou náladu, bylo škaredě, trochu zima a chtělo se mi spát, přesto všechno ten výlet byl výbornej zážitek. Měl jsem strach, že si v městě se 80000 obyvateli nebudu mít kde koupit oběd. Tak jsem vylezl z nádraží a naproti byla dobrá pekárna otevřená, tak jsem si koupil sendvič (a v poledne ho snědl před katedrálou, brr to byla zima). Prvně jsem si sám obešel katedrálu z venku. Je obrovská. Ve městě, kde jsou domy o výšce 3 pater se to vyjímá ještě víc, než třeba v Paříži. Patří mezi ty starší, opěrný systém je teda mohutnější, pilíře širší. Má jednu románskou věž, která zbyla z původní baziliky (?) a druhou gotickou plaménkovou. Přivítala i rozloučila se se mnou zvoněním, což mi přišlo moc pěkné. Bylo to poprvé, co jsem viděl 3 vstupy do kostela, ze 3 stran a všechny otevřené. Nebudu Vás nudit dalším popisem, přesto, že je co popisovat. U všech vchodů žebráci (prácevesměsschopní). Plánoval jsem jít na prohlídku s průvodcem, což mi dávalo 2,5 hodiny času. Strávil jsem je okruhem městem podle mapky z Office du Tourisme. Z kopce katedrály jsem sešel přes biskupské zahrady k řece Eure a kostelu St. André. Zákoutí okolo řeky a pětice mostů přes ni byly opravdu kouzelné, ulice měly divná jména (třeba ulice u Masakru), mlýny, úzké domy, hrázděné domy, rozpadlé domy, kostel postavený na oblouku nad řekou… A další kostel u benediktinského opatství St. Pierre, s mnohem lehčími a vzdušnějšími oblouky a donjonem z 11. Století (viz fotky facebook, link níže), a další a další věci. Prohlídka s průvodcem šla do hloubky, jednak se nás slečna zeptala, o čem bychom chtěli prohlídku mít. Výsledkem bylo vyprávění o zobrazení příběhů, různými formami, na stěnách, portálech, paravánech a vitrážích v katedrále. Díky tomu vím, že v Chartres je zachováno 176 ze 200 původních vitráží. Jedna z nich dokonce obsahuje madonnu vyvedenou ve specifickém odstínu chartreské modří (sklo je neprůhledné, modré, a obsahuje bublinky, které bývají běžně hodnoceny jako vada, uzavírající ale v sobě světlo tak, že v dnešní době nikdo není schopen odstín napodobit). Vitráž se má číst odspodu, zprava doleva a je třeba znát trošku symboliky – protože všechno má svůj význam – proporce, čísla (3 – trojice, 4, 12 jako 3x4 – počet apoštolů, 14 jako číslo Davidovo – D+V+D =4+6+4=14 , tvary (čtverce – 4, trojúhelníky – 3, kruhy – božský tvar, ale taky znamenající bezradnost – bloudění v kruhu)), barvy – červená – násilí, agresivita…, modrá, zelená – něco znamená pozemský, něco nebeský, červená znamená dovnitř, zelená ven… Slečna průvodkyně, mimochodem velmi sympatická, vysvětlovala význam obrázků, život a smrt a zmrtvýchvstání krista… zobrazení Davida, podobně jako podobizna Sv. Ludvíka – krále jeho matkou Blankou Kastillskou.

Nicméně kromě duchovna si člověk odnáší i dvě veskrze praktické rady do života. Jedna souvisí s labyrintem na podlaze – v době, kdy člověk myslí, že už je skoro v cíli, zjistí, že je vlastně ohromně vzdálený. V momentě, kdy propadá beznaději a připadá si od cíle nejdál, ukáže se, že stačí jenom naposledy zabočit.

Druhá rada je profesní – katedrála Notre Dame v Chartres ukazuje, jak je důležité dodržovat to, co jsme se naučili na FA od ing. Kostihy. A sice spádovat podlahu v garážích, prádelnách a kotelnách. Od portálu k oltáří podlaha stoupá v hlavní lodi, v bočních lodích naopak od vstupu do deambulatoria klesá. Takže pokud byste někdy potřebovali vytírat v katedrále, tak stačí chrstnout pár kýblů a je to.

V příštích dnech se ještě vrátím k výstavám, hlavně v té v nočním klubu Maxim‘s

fotky z chartres

2009-02-26T00:16:00.000-08:00

http://www.facebook.com/album.php?aid=2015221&id=1237501031&l=40c8a

http://www.facebook.com/album.php?aid=2015222&id=1237501031&l=84820

Exposition le Tramway, Pavillon de l'Arsenal

2009-02-26T00:11:00.000-08:00

plakat na vystavu

spodni patro a stala expozice

instalace vystavy tramvaj

stala expozice

Václav Bělohradský, interview ČT24, 19.2.2009

2009-02-23T09:43:00.000-08:00

Všem doporučuju si poslechnout interview dvacet čtyřky Daniely Drtinové s filozofem Václavem Bělohradským.
Link
Přineslo několik objevných myšlenek, které tady shrnu. Jaký je rozdíl mezi zprávou a informací – člověk přijímá velké množství zpráv, informace jsou ovšem jen ty z nich, které jsou pro něj užitečné. Jak říká prof. B., informace musí být součástí individuální akce, strategie, kde budou použity (př. Zpráva o zabité prostitutce u Hannoveru je většině lidí naprosto k ničemu).
Informace se šíří velmi rychle, ale bez kontextu, který se naopak rozšiřuje velmi pomalu (B. příměr – informace jsou zvířátka žijící v kontextech, pokud se kontext promění – umře – zvířátko začne migrovat), příklad – odpojení mladé italky v kómatu od přístrojů se rozšířilo velmi rychle, ovšem bez okolní historie, rodinné situace, prostředí…
Co je to lid a existuje evropský lid? Lid není definován jazykem ani rasou, je definován politicky, vztahem k ústavě (za Rakouska-Uherska byli Češi Rakušany českého původu). Pokud je tedy Evropa politicky integrovaná, tak existuje evropský lid – a na jiných kontinentech jsou primárně Evropané takto vnímáni. Tímto Václav Bělohradský polemizuje s Klausem, který obhajuje opačné pořadí – Evropský parlament nemá politicko-demokratickou legitimitu, protože Evropský lid neexistuje.

Architektonické soutěže v kontextu

2009-02-23T09:41:00.000-08:00

Architekti a společnost (přání otcem myšlenky) si občas stěžují, že je v České republice málo architektonických soutěží, že jsou nekvalitně zadávané, a že z nich v převážné většině ve výsledku nic není. Ale podívejme se, jestli máme vůbec nárok na lepší bilanci ve srovnání s ostatními aktivitami ve společnosti. Volby, poslanecká sněmovna a vláda jsou příkladem, ve kterém se protínají zájmy všech Čechů. Premiér Topolánek během ústních interpelací 19.2.2009 řekl jinými slovy toto: že náš systém není schopen zajistit vítězi voleb pravomoc vládnout přesvědčivou silou. Jsou nastolena pravidla, podle kterých se hraje. Je znám nějaký výsledek, který je přijat. Není zpochybněn, nikdo proti němu přímo nevystupuje, nicméně průchodem dalším stupněm prochází méně a méně zřetelně, až je od něj upuštěno. Změní se podmínky, priority atp. Neměli bychom se cítit výlučně jako architekti, protože naše problémy má každá jiná profese podobné a bije se za podobné věci.

Generace nula - obrazova priloha

2009-02-20T00:13:00.000-08:00

Jakub Nepras, obrazova priloha

2009-02-19T05:10:00.000-08:00

plakat k vystave v Galerii Vernon Praha, a v galerii v Parizi

zdroj: website Galerie Vernon, AVU Praha

Paris, tyden treti

2009-02-18T01:08:00.000-08:00

Paříž týden třetí

Dobrý den

Práce pokračuje pořád stejným tempem, pracuju na Insepu. Ke konci týdne jsem upravil většinu perspektiv, které byly v rámci práce na projektu vytvořeny. Nemůžu se ovšem zbavit dojmu, že co se týká ukládání skončených projektů, mají tam stejnej pořádek, jako v jiných kancelářích (nebudu jmenovat). Teď se dostávám k fasádám, a není jasný, kolik jich je vůbec udělaných natož aby se vědělo, který jsou aktuální, anebo kde jsou uložený. Atmosféra v práci je dobrá, nejlepší vtípky dělá šéfik.

Co se týká usazování, tak jedna z věcí, která mi chyběla, bylo bankovní konto. V dobré víře, otevřít si konto u Société Génerale naproti od domu (vrána k vráně sedá) jsem odešel v pátek z práce dřív. Chtěl jsem si domluvit schůzku na sobotu ráno, nepožadoval jsem otevření účtu na počkání, i když to měly velkým písmem vyznačeno na dveřích (taky proto, že jsem přišel chvíli před zavírací dobou). O této reklamě se samozřejmě slečna bankéřka nezmínila při jednání, neměla čas. Nejdříve se zamyslela, jestli se vůbec dá takové národnosti otevřít účet, skasírovala můj pas a šla to zkonzultovat s podobně zeměpisně zdatnou kolegyní v zákulisí (což se nedělá). Načež se vrátila, že to teda jde, a že je potřeba se objednat, a že mají místo v úterý v 10 nebo ve čtyry. Odkýval jsem ve čtyry, ovšem pozvánku na svém původním pracovním místě už udělat nemohla, protože šéfik potřeboval zavřít (nebo se odtam nevyhrabe a přece nebude odcházet až po zavíračce). Laickým okem by této pobočce pomohlo zavřít, napořád.

Na schůzku jsem se samozřejmě vyprd a objednal se do BNP Paribas, kousek od práce. Tam byli milí, zas jim ale nestačí nájemní smlouva, a tak mě musí posílat doporučenej dopis, na kterej se musím podepsat, aby bylo jasný, že na daným místě bydlím. Dopis ovšem jako všechny ostatní přebírá vrátná, včetně podepisování, další vývoj bude nejspíš ještě složitej.

Doma probíhá latentní konflikt česko-itálie. I přesto, že jsme ve většině (přechodně), pan ital je moc velký p..se. Vážné to není, prostě máme rozdílné životní styly – já vstávám v 7,30, filippo chodí ve dvě spát (a v tu dobu vyprovází stádo kamarádů, kteří dělají strašnej bordel vedle v pokoji). Konflikt budu řešit, musím si ovšem sehnat nějakou opravdu hnusnou hudbu na ráno, 7,30.

To jsou strasti pařížského života. Slasti jsou, kromě všeobecně tolerovaného přecházení za červenou, taky početné. Například vaření pro dva lidi je veselejší než pro jednoho, takže kromě prefabrikované krmě si užíváme i komplikovanější jídla. Dělal jsem cuketovou polívku, a povedla se mě dochutit tak, jak už dlouho ne, akorát jsem se nechal unést celejma čili papričkama, tak to trochu dost pálilo a když se nad tím zamyslím trošku s odstupem, tak mě to aj na ksichtě poznamenalo. Vojta zas dělá různý směsi s krevetkama, prostě slasti. Zmíním se ještě krátce o kulturním životě, kdo nechce číst, nemusí.

V pátek jsem šel z práce dřív, abych si mohl užít v českým centru výstavu nové vlny českého komiksu Generace Nula, která se v Paříži octla v trošku okleštěné podobě (chybí slováci). Výstava bohatá na styly kresby, témata komiksů a jejich koncepci. Témata od „komiksových“ superhrdinů, futuristické techniky a příšer, přes příběhy ze života (Leila Geislerová – Jednou za život, kde manžel je na dovolené pronásledován sny, ve kterých je svírán v náručí své přerostlé manželky s prsy velikosti asi 16), až po komiksy historické (komiks o komiksu v komunistické době, hitlerova okupace…) a angažované – odebírání dětí sociálně slabým rodinám. Celkově bylo v příbězích hodně vtipných poznámek a zápletek, prostě komiks prvotřídní úrovně. Vytknout by se dalo to, že v rámci vyrovnaného množství formátů každého autora, některé příběhy nebyly celé.

V sobotu jsem šel výstavu dokoukat. K tomu jsem přidal ještě dvě další a koncert, který nebyl. Výstavu Jakuba Nepraše v galerii Alain le Gaillard vyplňovalo převážně video, a to několika nuancí stejného konceptu. Konceptem byly různé pohledy na sítě, komunikace a proudění v nich. Pohled z jedoucího vlaku na futuristické město, složené z pouťových atrakcí, televizních obrazovek s Paroubkem a Ivetou Toušlovou, instalatérských součástek zvětšených do velikosti věžáků a budovou českého telecomu v praze. Pohled na město na elektronkové desce (tak jak to fotil v prváku Milan Šuška), ve kterém se pohybují lidé, auta, vlaky a tramvaje atp. kromě videjí promítaných na plátno, stěnu a vstupní, prosklenné dveře byly na výstavě i videa promítaná na kameny. Vystavený kámen byl obroušen a pomatlán nějakým sajrajtem (aby se od něj paprsek lépe odrážel). Video na něj promítané vytvářelo dojem proudících energií ve hmotě…

http://voting.essl-award.org/auswertung/participant.php?pid=53

Poslední sobotní výstava byla v Maison du Danemark (dánském domě), trvale udržitelná architektura. Na omezeném prostoru vytvořilo 11 etablovaných i začínajících architektonických studií, v rámci společného workshopu, instalaci za pomoci dřevěných bedniček na ovoce. Každá kancelář měla vymezený chlívek v prostoru a tam si mohla vytvořit z bedniček objekt (koule vyskládaná z bedniček) nebo prostor (domečky nebo stěny) pro prezentaci myšlenky nebo svých projektů. Instalace sama o sobě pak byla zarputilým soupeřem pro vlastní prezentace – zvlášť proto, že ty byly vytištěny na maličkých deskách a4. To znamená, že většina myšlenek zůstala upozaděna.

druhý týden v Paříži

2009-02-11T13:52:00.000-08:00

Zapsal jsem se do dvou knihoven, do uměleckohistorické, která sídlí v paláci biskupů ze sensu (pod jejichž diecézi spadala paříž až do roku 1640), mají krásnej středověkej barák s nárožníma věžema… No a do té druhé, tak to není specializovaná knihovna, mají tam ale docela dost novinek. V pátek jsem se naštval v bance, protože na dveřích měli cedulu, že zakládají účet aji bez Rendez vous. No a dojdu tam, slečna na mě kouká (přiznám se že to bylo v pátek 10 minut před zavíračkou), pak si vzala můj pas, šla s ním dozadu, jestli můžou otevřít účet cizinci, no a pak mě oznámila, že Rendl vous je v úterý v 10 nebo ve čtyry. Prdím na ně. Société Générale u mě tentokrát prohrála (taky proto, že u práce jsem žádnou pobočku nenašel).
Víkend začal tradičně v českým centru, začínaj mě tam znát. Kamarád z minulýho týdne tam maká, takže je to tam moc příjemný. Vojta mě seznámil s jeho kamarádka, mezi něž patří jitka – asistentka na dramaturgii na univerzitě v Nanterre, moc příjemná slečna. Fred, francouz, zvukař, kterej umí perfektně česky, Jerome – úředník z týmu prvního ministra, Marian – erasmák ze slovenska a další… myslím, že tam budu každej týden, a se mnou i návštěvy.
Vzal jsem Honzu za slovo, a začal jsem s vojtovou pomocí trošku projíždět, jak je to v Paříži s klasickou hudbou. Výsledek je, že jsme byli v sobotu i v neděli v Rádiu na koncertě. V sobotu to byl jazz – první koncert bylo saxofonové trio, na mě ovšem moc radikální performance. Pánové z nástrojů vyluzovali zvuky od podprahového foukání a dunění, až po vysokofrekvenční skřeky a pisky. Jak někde psali, za zmínku budou v budoucnu stát projevy maximálně radikální, které vnímání někam posunou, k tomuto koncertu bych ale dodal větu, že tento k těm radikálním může patřit. Asi jak řekl klasik elixír je, ale pít se nedá. Proto se člověk radši potom vrátil k zaběhnutějším formám. Byla to asi jediná věc, která se mohla prezentovat bez cvičení. Druhý koncert ten stejný večer byl opět jazz – kvintet, dva trumpetisti – trubky vlastní výroby, lahvičky od léků s moukou a pískem a další štěrchátka a píšťalky. Bubny, perkuse a basa. Pány trumpetisty jsem mám dojem viděl s bráchou hrát před dvěma rukama na mostě u Notre Dame. Každopádně oba dva (byli nejlepší z pětice) byli jako prototypy jazzmena – jeden byl tlustej černoch s kloboukem, v zelenohnědým vygajdaným obleku a druhej byl trošku obstarožní pařmen, v pruhovaným lesklým kabátku. Připadal mi opilej, nakládal si chrastítka pod mikrofon a pak si po nich šlapal. Dobrej byl ještě bubeník – starší japonec, s tím druhým perkusistou se mohli trošku víc sladit. V neděli to bak bylo živé vysílání pořadu kabaret – což je vzdělávací pořad pro začátečníky v klasické hudbě. Šel jsem na to já, vojta a nakonec šla s náma jenom Madame Calais. Trvalo to hodinku, tématem byl Janáček. Pan moderátor hrál na piano, s ním byl ve studiu smyčcový kvartet – dvoje housle, viola a violoncello. Podle mě janáčka moc pořádně nepředstavil (nevím ovšem jestli to bylo cílem, třeba už ho znaj). Například ve druhé třetině začal mluvit česky pan moderátor, z toho bych usoudil, že janáček byl asi čech. Celkově to bylo dosti rozdrobený a od janáčka toho zahráli málo. Co bych ale vyzdvihl, byla kvalita kvartetu - ty drobty co hráli, hráli dynamicky a poměrně přesně. Další věc byla koncepce pořadu, kdy moderátor řadil hudbu podle dvou použitých témat – obsesi v opakování – jízda vlakem, opakování rytmu… a charakter tvorby v závislosti na jazyku – proto ta čeština. K tomu pak muzikanti přidávali další autory, u nichž to může být podobné – například weber a expresionisté. Popřípadě přidávali trošku improvizace.
Výstavy
Za vikend jsem byl na třech věcech, na dvou z toho v centru architektury. První výstava byla o kanceláři Lacaton Vassal, kterou mám moc rád. Na 35 projektorech prezentovali 45 projektů. K jejim nejzajímavějším věcem patří rehabilitace velkých c elků pro bydlení. Podle jednoduchého vzorečku, že renovovat je levnější než bourat a stavět znovu (tedy -1+1=1 ku 1+1=2) přistupují podobným způsobem ke všem lokalitám, ke kterým se dostanou. Teď během roku 2009 začnou práce na první realizaci z tohoto výzkumného projektu a to na věži v severní části pařížského periferního bulváru, a v St. Nazaire. Renovace spočívá v rozšíření vesměs celého půdorysu budovy buď o další obývací pokoj, lodžii nebo zimní zahradu. To, spolu s rozšířením okenních otvorů, zlidštění společných komunikací a přirozeným světlem v koupelnách má být odpověď na francouzský (evropský) bytový problém. K těmto renovovaným bytům se přidávají ještě byty nové na všech volných místech okolo (tedy zástavba ploch okolo domů na sídlištích). Jsem k tomu trošku skeptický, i když je to zatím nejucelenější koncepce řešení tohoto problému co jsem viděl.
Druhá výstava tamtéž se jmenovala Projektion Ruhr – tedy rýnská projekce. Docela zajímavým scénickým způsobem podala obraz o změnách, kterými prošla průmyslová aglomerace severního porýní vestfálska od roku 1990. Zejména díky projektu IBA se z poddolovaného a výsypkami zaplněného území stala příměstská, přírodně kulturní krajina… Samotná vypovídací schopnost výstavy byla omezená (hlavně potom, co byl člověk zahlcen lacatonovassalovýma informacema). Po stropě se pohybující, a otáčející projektory, které promítají na zem synchronizovaně fotky, videa a hesla… to v člověku zanechá stopu. Když mezi těmi kužely procházíte, připadáte si jako v roboticsové továrně na auta…
Třetí výstava v pařížské pinakotéce na place Madeleine, Pollock a šamanismus, seznámila diváka s tím, že Pollock není jenom action painting. Zezačátku jsem byl zklamanej, že pollockových děl je tam málo za 7 éček, ale scénář výstavy, která prošla dějem, kterým musí projít šaman byl docela chytlavý. Pollockova díla, jakožto vyznavače junga a šamanismu, byla v konfrontaci s obrazy André Massona, surrealisty a freudovce. Mezi tím byly předměty indiánské produkce z severo a jihovýchodu spojených států. Na takových výstavách je vždycky nejzajímavější sledovat vývoj, tak u pollocka vývoj šel směrem od malby volné (štětec nebo tužka jede sama po podkladu, bez toho aby byla vedena myslí autora – tedy surrealismus), přes expresionismus (bird, bull, man) k action painting. V posledním stádiu výstava viděla opět šamanské tance, vyjádřené stříkáním a kapáním barvy na papír. Nevýhodou výstavy bylo její umístění – v suterénu pinakotéky, na čtverci max 50x50 m byl nastražen labyrint chodbiček a větších plácků, kde byla vystavena většinou malá díla. Kolem nich se tlačilo hodně lidí… Pařížská realita.